V Rusku je demokracie. Stává se ostrovem naděje, normality a přirozeného vývoje. Novináři jen straší veřejnost

Rusko je demokratický stát, který usiluje o to, aby jeho občané měli co největší vliv na správu své země, a pro nějž je základem úspěšného vývoje konkurence. Odhodil ideologii, navázal na národní tradice a zachoval pořádek. Nejen o tom hovořil prezident Vladimir Vladimirovič Putin v rozhovoru pro německou televizi ARD v předvečer své nedávné návštěvy Německa.

19. 4. 2013 09:30

Německý novinář rozhovor otevřel v opravdu velkém stylu. Jak je dobrým zvykem západních novinářů, snažil se navodit dojem, že Putinovo Rusko se stále více podobá Sovětskému svazu – velmocenskými choutkami i praktikami, k nimž se uchyluje. Měl při tom samozřejmě na mysli „kontroverzní“ zákon, který nedávno schválila Státní duma a který nutí cizí nevládní organizace, jež působí v politické oblasti, zveřejňovat zdroje svého financování.

„Nestrašte lidi!“

Každý jistě ihned vytuší, že nejde o nedemokratický požadavek novodobého ruského cara, jenž usiluje o obnovení samoděržaví a likvidaci jakékoli opozice. Putinův potutelný smích byl myslím naprosto adekvátní odpovědí. Co rozumného lze říci na slova, že mnoho Němců se znepokojením sleduje razie v sídlech německých nadací v Rusku a že ruská veřejnost musí být z jeho politiky vystrašená? Přitom tentýž zákon platí už od roku 1938 v USA. To ovšem kupodivu nikomu nevadí. Co víc může poukázat na zaujatost médií  a na ně napojených politických elit, které se snaží z Ruska opět udělat říši zla?

Je to zákon, který nic nezakazuje, nic neomezuje a nikoho nezavírá. Zatímco na světě působí pouze dvě nevládní organizace, které jsou financovány z Ruska, a to v Paříži a v USA, v Rusku je takových organizací 654! Během čtyř měsíců od schválení zákona přišlo na jejich účty 28 miliard 300 milionů rublů. To nejsou zrovna malé peníze.

Je pochopitelné, že tyto organizace mají velmi konkrétní politické cíle. Přesto je ruská vláda nechává svobodně působit. Jediné, co žádá, je odpověď na legitimní otázku, odkud ty miliardy rublů přicházejí. „Není třeba někoho děsit, že zde někoho chytají, zatýkají, něco zabavují, i když by možná bylo dobré zabavovat, pokud lidé porušují zákon,“ prohlásil Putin v rozhovoru.

Ordnung muß sein

Opozici stát nijak nepotlačuje, protože uznává, že bez konkurence není ani v politice, ani v ekonomice možný vývoj. Nikdo lidem nebrání, aby demonstrovali, pokud se domnívají, že mají proč, nebo proti čemu. Všichni ale musejí dodržovat ruské zákony. Jak Putin poznamenal, ordnung muß sein, tedy pořádek musí být, což zrovna Němcům je jistě blízké. Rozhodně nepřipustí, aby Rusko ovládl chaos, jaký můžeme sledovat třeba v těch arabských zemích, kde proběhlo „arabské jaro“.

Na Západě už neplatí presumpce neviny?

Konfiskaci vkladů na Kypru pokládá za špatnou. To, co se na ostrově děje, podkopává důvěryhodnost celého bankovního systému v eurozóně, zatímco ten ruský je počínaje rokem 2008 stabilizovaný. Koneckonců ale kyperská krize poškozuje západní finanční systém a Rusko z toho může jenom těžit. Ti, co uložili své peníze na Kypru, se ničeho nedopustili, a má-li někdo podezření o tom, že vklady nejsou čisté, musí to dokázat. Vždyť snad ještě platí presumpce neviny.

Putinův potutelný smích byl myslím naprosto adekvátní odpovědí.

„Pokud není prokázáno, že osoba je vinná, tak je nevinná. Ale jak můžeme předem všechny nazývat podvodníky? Takhle můžeme říci, že je podvodník kdokoli,“ poznamenal Putin. Otázkou je, jak dlouho tomu tak ještě bude. Stačí se podívat na nedávný výplod EU (tedy Evrosojuza, jak se jí rusky hezky říká), na tzv. antidiskriminační zákon, který v podstatě presumpci neviny rušil a důkazní břemeno přenášel na obviněného. Naštěstí zatím ještě neprošel.

Ze Sýrie se nesmí stát druhá Libye

Rusko dlouhodobě zaujímá racionální postoj i k situaci v Sýrii. Na rozdíl od neomarxistických revolucionářů Západu, kteří se kloní na stranu muslimských povstalců a podporují je nejen slovy, ale i dodávkami zbraní, pokládá Putin Assadovu vládu za legitimní a zastává stanovisko, že by obě bojující strany měly zasednout k jednacímu stolu a domluvit se. Ovšem samy, bez cizího vměšování. Rozhodně odmítá, aby se ze Sýrie stala druhá Libye nebo Irák. Vždyť se stačí podívat, v čem se dnes zmítají země, které se za podpory západních politiků zbavily tyranů - s uvozovkami i bez nich.  

Současné Rusko je ostrovem naděje, normality a přirozenosti na mapě světa, který se stále víc dostává někam, kde by jej evropský člověk neměl vidět rád.

„To, že Rusko si jednoznačně zvolilo demokracii a nedokáže si představit jiný způsob rozvoje, je zřejmé,“ prohlásil také a udiveného redaktora se ptal, jak po Rusech může Západ chtít, aby za dvacet let vybudovali něco, co se na Západě vyvíjelo víc než dvě stě let? Demokracie v Rusku žádnou tradici nemá, vždyť po pádu carského režimu parlamentní republika fungovala (nebo se o to alespoň snažila) od února do října sedmnáctého roku, kdy ji smetl bolševický puč.

Rusko není Sovětský svaz

Zkrátka a dobře: ať se to člověku může zdát sebezvláštnější, dnešní Rusko se v současném rozkolísaném světě, který se stále víc dostává někam, kde by jej evropský člověk neměl vidět rád, stává ostrovem naděje, normality a přirozeného vývoje. Ruský stát se sebe už z větší části setřásl břemeno bolševické ideologie. Tím ovšem paradoxně vyvolává nevoli Západu, který se stále více noří do bažin dědictví Karla Marxe. Každý, kdo jen trochu nepředpojatě vnímá realitu, ví, že pokud někde opět vítězí socialismus, rovnostářství a náboženství vědy oděné do ničivé ideologie ateismu, pak právě u nás. Ne v Rusku.

Nezbývá než trpělivě nabourávat uměle vytvářený temný mediální obraz této obrovské a složité země, který ji stereotypně maluje jen v těch nejhorších barvách. Stejně jednostranně, jak naši bolševičtí propagandisté psávali a točili o Americe, dnes píší, točí a vysílají o Rusku. Manipulace, využívající jednoduché emoce z totalitních dob, zcela ignoruje, že to byl právě ruský národ, kdo nejvíce zaplatil za mezinárodní bolševickou revoluci. Jenže Rusko už dávno není Sovětský svaz. I když to média tvrdí.

Měli bychom se rozpomenout, že český národ měl historicky až na výjimky k ruským bratřím vždy blízký vztah. Naše novodobá národní identita se ostatně z velké části utvářela s vědomím blízkosti Rusku a vůbec všem slovanským zemím. Fakt, který je dnes karikovaný, zesměšňovaný nebo ještě daleko častěji ignorovaný. Navázat na to, co naši nedávní předkové pokládali za zcela přirozené, je dnes doslova věcí odvahy. Tak se přestaňme bát.