Měl jsem možnost projít si závěrečnou zprávu sociologického výzkumu provedeného ve druhé půli minulého roku Klubem společenských věd. Jak je uvedeno v obsahu a metodice výzkumu, hlavním cílem bylo zjistit názory občanů ČR na jednotlivé etapy vývoje Československa, resp. Česka, a to v období let 1945-2009, a zjistit postoje k současné hospodářské krizi. Osloveno bylo 580 občanů ČR od patnácti let v různých částech republiky, ve městech i v menších obcích, přičemž poměr mezi muži a ženami, mezi sympatizanty (případně členy příslušných stran) levice, středu či pravice, mezi věkovými skupinami respondentů, mezi příslušníky různých socioekonomických skupin je víceméně vyrovnaný.
      Respondenti měli ve výzkumu zhodnotit nejlepší a nejhorší desetiletí poválečné doby. Nejlépe dopadla léta 1960-1989, na kterých se shodlo celkem 57% dotázaných, z nichž nejpozitivněji byla hodnocena léta osmdesátá (22%). Polistopadovou dobu (tedy dvě desetiletí) považuje za nejlepší období 33%, kdy lépe jsou vnímána 90. léta. 34% dotázaných považuje za nejhorší posledních deset let (2000-2009) následovaných 50. léty s 21%. Při srovnání rozdílu mezi pozitivním a negativním hodnocením nejhůře dopadlo již zmíněné poslední desetiletí a 50. léta, nejlépe pak 80. léta.
      Velké rozdíly v tomto hodnocení byly mezi občany levicově a pravicově smýšlejícími. „Levicově zaměření občané pozitivněji hodnotí období před listopadem, zastánci pravice více dobu po listopadu. Rovněž středově orientovaní a politicky nerozhodní občané hodnotili většinou lépe předlistopadovou éru. Kladné hodnocení předlistopadové doby, zejména osmdesátých a šedesátých let, převažuje u starší generace, ale také u dělníků a u obyvatel malých obcí. Pozitivně je hodnotí spíše ženy než muži." Vysoké je však zároveň procento mladých, kteří na tuto otázku nedokázali odpovědět (44%).
      Drtivá většina respondentů dále odpověděla, že nejvíce se oproti předlistopadové éře zhoršily mezilidské vztahy a dodržování práva. Převažují rovněž ti, kteří se domnívají, že úroveň ekonomiky, televizních pořadů a kultury je horší než před listopadem 1989. Za lepší většina považuje úroveň demokracie a vědy.
      Pokud jde o hospodářskou krizi, více či méně se obává jejích důsledků 86% dotazovaných, což je 11% nárůst v porovnání s dubnem 2009. Největší obavy mají důchodci, obyvatelé malých obcí, dělníci a nezaměstnaní. Nejčastější odpovědí na otázku příčin hospodářské krize byla vina vlády, politiků a politických stran (22%) následovaná vinou USA, západních států a tamních bank a finančních kruhů. Poté následoval kapitalismus s panujícími výrobními vztahy (11%). Nejvíce dotázaných by špatnou hospodářskou situaci řešilo snížením výdajů na státní správu (89%) a na vojenské zahraniční mise (87%) a zavedením milionářské dávky (73%). Většina se také shodla na tom, že by se neměly omezovat sociální dávky, snižovat výdaje na bezpečnost, zvyšovat DPH, plošně zvyšovat daně, snižovat výdaje na školství a zmrazovat důchody. Co se zestátnění velkých podniků týče, pro se vyslovilo 47% respondentů, proti 30% a 23% nedokázalo odpovědět. Není bez zajímavosti, že mladí by krizi ponejvíce řešili omezením sociálních dávek (63%).
      Další otázkou byla (ne)objektivita médií (periodik, televizí, rozhlasů). Bez ohledu na druh média se velká část dotázaných shodla na tom, že informují neobjektivně, přičemž nejvíce tuto skutečnost pociťují v případě soukromých televizí (69%) a veřejnoprávní televize (67%). Nejméně neobjektivnost vnímají mladí, nejvíce naopak odborníci.
      Poslední zkoumanou oblastí je spokojenost se současnou politickou situací. V říjnu 2009 s ní bylo nespokojeno 63% respondentů, což je 9% narůst od září 2008, částečně pak 26% a spokojeno pouhých 5%. Šest procent dotázaných nevědělo. Jedinou skupinou, která v porovnání se zářím 2009 zaznamenala narůst, byli nespokojení. Největší nespokojenost panuje mezi levicově smýšlejícími občany a důchodci (82%), dále mezi dělníky (66%) a odborníky (65%); nejmenší pak mezi mladou generací (46%) a pravicově orientovanými (45%).
      Když jsem si výsledky zde komentovaného průzkumu pročetl, naplnily mne určitým optimismem, poněvadž jsem očekával mnohem horší hodnocení předlistopadové éry. Především v těch starších z nás, kteří socialismus zažili, převažuje pocit, že ona doba byla pro lidi lepší; a příslušné procento je poměrně vysoké na to, jakému tlaku a propagandě jsme dennodenně vystavováni. Jak již řečeno, předlistopadovou dobu pozitivně vnímají především levicově smýšlející občané. Přesto však komunisty volí menší část takových. Proč? Je za tím strach, že by komunisté mohli „rozpoutat" další padesátá léta? Nemyslím, že to je hlavní důvod, ač i tento faktor může hrát svoji roli. Spíše je za tím jakási nedůvěra vyvěrající ze zmíněné antikomunistické propagandy, která samozřejmě určitý vliv má, zejména na mladou generaci. Nejrůznější buržoazní odborníci a údajní svědkové a pamětníci neustále odhalují nové a nové zločiny, jichž se prý komunisté dopustili, a ruku v ruce s tím líčí „zázračný západní svět", kde se každý může mít dobře; nedodávají už ale za jakou cenu - za vzdání se sebe sama, své podstaty, svého lidství.
      Co z toho plyne? Komunisté musejí napnout své síly, vytrvale a odhodlaně odhalovat podstatu fungování kapitalistické společnosti, společnosti, v níž žijeme, její mechanismy a důsledky jejího bytí. Porovnávat ji se socialismem, tedy porovnávat jednotlivé dílčí problémy dneška s předlistopadovou dobou, vysvětlovat, k čemu měl tehdejší vývoj spět. Hovořit otevřeně o chybách, jichž se komunisté dopustili, zároveň však říkat, proč k nim došlo. Zkrátka nabízet jasnou alternativu, nebát se být radikální (radikálnost by mladé mohla přitáhnout), aktivně vystupovat jak v médiích, tak na mítincích, shromážděních, v ulicích. A nejaktivnější by mělo být vedení komunistické strany, což se v současnosti zpravidla neděje. Je zde veliký potenciál, především mezi levicovými a středovými voliči. Na ty by se měli v prvé řadě zaměřit.
      Komunisté se musejí jasně odlišit od sociální demokracie, odhalovat její úlohu nejen v minulosti, ale především v současnosti, úlohu zrádce pracujících a „demagogů" v tom smyslu, že na jedné straně kritizuje kapitalismus, na druhé straně mu slouží a je s ním bytostně spojena, že usiluje o kosmetické úpravy systému, zatímco opravdoví komunisté chtějí současný hospodářský (ne)řád, který je svou podstatou antihumánní, překonat. Navíc získat pro politiku komunistické strany levicové a středové voliče je snazší než pravičáky, protože alespoň částečně se jejich myšlenky a názory shodují. Předlistopadová éra je pak kladně vnímána také u větší části dělnictva a obyvatel menších obcí (na venkově). Podpora dělnictva je pro komunisty klíčová, dělníci sami mají být těmi, kdo současný řád svrhnou, proto by se dále měla hlavní aktivita směřovat mezi dělníky. Ti dnes nejčastěji volí sociální a občanské demokraty! Zmíněnou aktivitou však nerozumím pouze parlamentní boj (ostatně mám dojem, že komunističtí poslanci se příliš věnují parlamentní práci, místo aby byli hlásnou troubou komunistických myšlenek a místo aby stáli v čele boje), nýbrž cílevědomou práci přímo mezi danou skupinou, což je tedy úkol zejména pro místní komunisty. Ti musejí získat důvěru těchto skupin obyvatel na svou stranu, protože pak se stanou silou, která bude reálně schopna něco změnit.
      Co se týče hospodářské krize, zde se pro komunisty naskýtá obrovská příležitost. Zejména by měli veřejnosti odkrývat a ukazovat pravé příčiny krize, ne jen popisovat projevy a navrhovat takové změny, které „pouze" zmírní důsledky, zatímco podstata zůstane netknuta. Takový přístup by byl hodný sociálních demokratů. Komunisté musejí jít dál, bezprostředně pomáhat nezaměstnaným a hlavně pracující mobilizovat tak, aby konečně pochopili, že existenčních problémů se zbaví jedině s pádem kapitalismu a nastolením socialismu. V souvislosti s tím hraje důležitou úlohu pronikání do odborů, které jsou nyní povětšinou v rukou sociálních demokratů, kteří - jak už zmíněno - neřeší a nebudou řešit jádro věci, nýbrž jen hasit následky, které tím však nemohou vymizet. Pokud jde o bezprostřední kroky, snižování rozsáhlé a neefektivní byrokracie, stažení vojáků ze zahraničních imperialistických kampaní a zavedení milionářské daně v rámci progresívního zdanění by mělo být základem. Dále se domnívám, že následovat by mělo zestátnění strategických podniků, zastavení jakékoli další privatizace čili okrádání občanů a sjednocování odborových svazů a organizací tak, aby byly reálnou silou bojující za zájmy pracujících.
      Nemysleme si, že za hospodářské krize, kdy se životní situace pracujících zhoršuje a ztěžuje, musejí komunisté posílit. Nemusejí (a dějiny to potvrzují), pokud zanedbají svoji úlohu, pokud budou bláhově spoléhat na to, že když se lidé mají hůř a jsou čím dál nespokojenější se stavem země v mnoha oblastech (jak vychází najevo nejen z tohoto sociologického výzkumu), určitě dají hlas právě jim. A i kdyby dali, tak je nanejvýš pravděpodobné, že tací poté, co se situace zlepší, přestanou hlas komunistům dávat. Musíme proto využít nastalé situace a úzkou spoluprací s lidmi na ulicích, u podniků, kde jsou zaměstnáni, zkrátka všude, kde jen možno, získat důvěru a podporu (v lepším případě aktivní) pracujících a mladé generace. Máme na to síly, jen se vzchopit. Vzhůru do boje!

Ladislav Zemánek