První sionisté nikdy nevěřili, že by byli v arabském světě vítáni, a tak své naděje upírali raději k nearabské periferii, obzvláště pak k Íránu. Tuto politiku Izrael opustil až zahájením rozhovorů s oslabeným Jásirem Arafatem na počátku 90. let. Mír s Palestinci ale nenastal a „radikálové“ se jen zradikalizovali.

„Máme velmi hluboké vztahy s Íránem, které zasahují hluboko oba národy,“ prohlásil vysoce postavený činitel izraelského ministerstva zahraničí krátce po islámské revoluci v Íránu v roce 1979. Izrael (i USA) si tehdy neuměli představit, že by Írán přestal být přirozeným účastníkem jejich party. O třicet let později tvůrci západní politiky, a obzvláště pak Izraelci, vidí v Íránu už jen neustále rostoucí hrozbu. Může tento strach vycházet z toho, že vůbec nepochopili, o čem íránská islámská revoluce byla?
První izraelský premiér David Ben-Gurion nevnímal Izrael jako součást Blízkého východu, ale Evropy. Od roku 1952 opakoval, že ačkoli Izraelci sedí na Blízkém východě, je to jen geografická shoda okolností, protože jsou Evropané. „Nic nás s Araby nepojí,“ prohlásil. „Náš režim, naše kultura, naše vztahy nejsou plodem tohoto regionu. Nemáme k němu nijak politicky blízko a necítíme k němu ani mezinárodní solidaritu.“
Ben-Gurion se zároveň neustále snažil všemožně přesvědčit Spojené státy, že Izrael by pro ně měl být strategický výhodnou investicí na Blízkém východě. Prezident Dwight Eisenhower (1953–61) ale tyto izraelské nabídky neustále odmítal s tím, že USA si dokážou prosadit své zájmy v oblasti i bez izraelské pomoci. Výsledkem těchto odmítnutí bylo, že Ben-Gurion vytvořil koncepci „spojenectví s periferií“, která měla vyvážit nepřátelství okolních Arabů aliancemi s Íránem, Tureckem a Etiopií. Byl to pokus posílit izraelskou schopnost odstrašování, vyvést Izrael z izolace a podpořit pokračující snahy vnutit se USA coby strategický „vklad“.
Zároveň s tím ale Ben-Gurion přišel i s konceptem „spojenectví minorit“. Tvrdil, že většinu obyvatel Blízkého východu netvoří Arabové, čímž měl kromě Peršanů a Turků na mysli také náboženské menšiny jako Židy, Kurdy, drúzy a (křesťanské) maronity v Libanonu. Cílem bylo napomoci nacionalistickým aspiracím menšin a vytvořit tak spojenecké ostrovy v moři arabského nacionalismu.
Koncem padesátých let se tak díky této politice objevil na scéně Írán coby „přirozený spojenec“ Izraele. Trita Parsíová v knize Treacherous Alliance popisuje toto spojenectví s šáhem, do něhož spadal společný výcvik a vyzbrojovaní kurdských povstalců v letech 1970 až 1975 ve snaze oslabit Irák. Parsíová rovněž konstatuje, že oba národy spojoval i pocit kulturní nadřazenosti vůči Arabům – byť každé spojenectví mělo své hranice. Izrael byl velmi podrážděný například tím, že se šáh snažil veškeré jejich styky uchovat v tajnosti, zatímco Izrael je chtěl zveřejnit.
Pocit sounáležitosti přežil i islámskou revoluci v Íránu a přiměl dokonce i politiky z izraelské krajní pravice, jako byl například premiér Menachem Begin, aby s novým íránským islámským režimem navázali kontakty. Pragmatickou zahraniční politiku ajatolláha Chomejního chápali jako důkaz toho, že celá ta revoluce byla jen jakýsi výstřelek. A Írán, obklíčený arabským nepřátelstvím, rovněž velmi dobře chápal potřebu přátelství s Izraelem – a uvědomoval si i technologické výhody, které z takového vztahu může mít. Bývalý činitel Mossadu Yossi Alpher kdysi poznamenal, že doktrína periferií byla v izraelských myslích zakořeněna tak hluboce, až se z ní stal instinkt. Právě z něho Izrael vycházel, když v polovině 80. let naváděl Spojené státy, aby Íránu prodávaly zbraně, což nakonec vedlo k proslulému skandálu Irangate.
Volební vítězství Menachema Begina v roce 1977 vneslo do hry ještě radikálnější vizi, než měla Strana práce, a to vizi sionistického předáka Vladimira Žabotinského. Ten ve svém klíčovém článku „Železná zeď“ z roku 1923 napsal, že dohody s Araby nebude nikdy dosaženo. Begin souhlasil s Žabotinského názorem, že „teprve až přijdou o poslední naděje, že by se nás mohli zbavit…sami se zbaví svých extremistických předáků“, na scéně se objeví umírnění, kteří budou souhlasit se „vzájemnými ústupky“ a následně tak budou moci mít užitek z „pěti set let trvajícího kulturního náskoku Židů“.

Izraelská pravice se navíc začala pokoušet uvádět do praxe strategii „spojenectví menšin“. V roce 1982 Ariel Šaron zahájil invazi do Libanonu s cílem vyhnat odtud Organizaci pro osvobození Palestiny a nastolit v Bejrútu spřátelenou vládu maronitských křesťanů, čímž by uštědřil zásadní ránu Sýrii, pilíři to arabského nacionalismu. V Šaronových propočtech ale byla chyba, protože svou invazí jen urychlil pád maronitů a odstartoval mobilizaci šíitů na jihu Libanonu a v údolí Bikáa, z čehož pro Izrael vzešel impozantní nepřítel, Hizballáh.
Zároveň se selháním v Libanonu začala upadat i vize spojenectví s periferií, přinejmenším co se týče Íránu, který uzavřel strategické spojenectví se Sýrií, klíčovým arabským nepřítelem. Na počátku toho všeho bylo, že Izrael a USA špatně pochopily události v Íránu; tamní islámskou revoluci stále vnímaly jen jako nerušení kontinuálního vývoje historického pokroku od zaostalosti k moderní sekulární společnosti západního stylu. Ideologickou bázi revoluce vnímaly jako „mělkou“ a ujišťovaly se, že „pragmatici“ vše brzy vrátí na cestu k západnímu materialistickému pokroku – tedy k jedinému stylu, který při pohledu západní optikou dává smysl. Právě proto byly USA a Izrael doslova ponořené do hledání náznaků pragmatismu a obsesivního honu na „umírněné“. A kdykoli íránské vedení nějakou známku pragmatismu v zahraniční politice nabídlo, okamžitě to USA i Izrael utvrdilo v naději, že to povede k opětovné alianci s Izraelem.
Ve skutečnosti to byla západní „materialistická“ modernita, na níž stavěl Izrael, která íránské předáky odpuzovala ze všeho nejvíc. Ačkoli se ale názorově rozcházeli s americkou a izraelskou vizí společnosti a s jejich snahami šířit v regionu kulturu sekulární společnosti volného trhu (kterou mnozí Íránci považují za archaickou a kolonialistickou), neměli zájem porazit Izrael vojensky. Islámská revoluce neměla agresivní regionální ambice a z konvečního vojenského hlediska Spojené státy nebo Izrael neohrožovala.

V roce 1988 Írán po osmi letech ochromující války podepsal příměří s Irákem. Roky 1990–92 ale přinesly dvě události, které proměnily celý Blízký východ: zhroutil se Sovětský svaz a Saddám Husajn byl poražen v první válce v Zálivu (1990–91). Tyto události odstranily jak sovětskou hrozbu Íránu, tak iráckou hrozbu Izraeli. Írán a Izrael se tak proměnily v nikým neohrožované rivaly soupeřící o roli hegemona regionu, přičemž se z USA zároveň stala jediná velmoc.
Izrael se během první války v Zálivu snažil dostat se do role nejen přítele, ale spíše spolehlivé opory USA. Zároveň s tím ale rostoucí vliv Íránu mohl vyústiti v to, že by se Teherán začal sbližovat s Washingtonem, což by jistojistě omezilo význam Izraele. A nejen to, Izrael tehdy riskoval i svou vojenskou odstrašovací schopnost: jeho přežití závisí čistě na vojenské nadřazenosti, kterou by sílící Írán mohl odstranit.
Nastal tedy radikální obrat ve strategii – když byla v roce 1992 zvolena vláda Jicchaka Rabina, Izrael ukončil taktiku spolčování se s periferií a zahájil rozhovory s Araby. Tento posun postavil Izrael a Írán na opačné póly nového uspořádání a změna to byla stejně rychlá, jako nečekaná: „Je potřeba udělat z Íránu nepřítele číslo jedna,“ řekl Yossi Alpher, tehdy Rabinův poradce, listu The New York Times čtyři dny po zvolení Billa Clintona. A Šimon Peres, další významný předák Strany práce, varoval v roce 1993, že Írán bude mít do roku 1999 jaderné zbraně.

Mnoho lidí v Clintonově administrativě však cítilo, že je íránská hrozba nadsazována, a cítili to i v izraelském establishmentu. Šlomo Brom, významný představitel izraelských zpravodajských služeb, před Tritou Parsíovou uštěpačně poznamenal: „Zapamatujte si, Íránce dělí do bomby vždy pět až sedm let. Čas letí, ale oni jsou od bomby pořád pět až sedm let.“ A opravdu. I v roce 2009 jsou Íránci, podle odhadů amerických zpravodajských služeb, „od bomby pět až sedm let.“
Izrael proto začal uzavírat dohody s Jásirem Arafatem, jehož pozice byla po válce v Zálivu velmi slabá. Rabin s Peresem tehdy použili íránskou hrozbu k odvrácení pozornosti mocné americké židovské lobby: ta se měla plně soustředit na existenciální hrozby a nemít tak příliš prostoru k tomu, aby se rozčílila, že izraelští předáci jednáním s nepřítelem – Arafatem a Araby – zrazují Žabotinského.
Také USA zahájily paralelní strategii: začaly navazovat spojenectví s prozápadními arabskými státy proti nepřátelům na periferii – barbarům, kteří ničí západní hodnoty, instituce a civilizační svobody, v čele s Íránem. Americká moc se měla stát nástrojem, který „zazvoní umíráček íránské revoluci“, jak napsal v květnu 2003 přední americký neokonzervativec William Kristol. Porážka Íránu měla navíc zasadit rozhodující úder arabské a muslimské duši, stejně jako islamistickému odporu. Arabové by se pak stali poslušnými a Blízký východ podlehne jako kostky domina.
Nepřekvapí proto, že ačkoli Írán s Washingtonem spolupracoval během války v Afghánistánu (2001) i v Iráku (2003), jeho pokusy dosáhnout za to nějaké odměny Bushova administrativa vždy odmítla. Například návrh z roku 2003, kdy Teherán nabídl Spojeným státům rozhovory, přičemž byl ochoten uznat americké bezpečnostní zájmy v regionu a ukončit podporu Hizballláhu a Hamasu, ukončit svůj jaderný program a uznat stát Izrael, se už ale stal skutečnou legendou. Myslet si ale, že tehdejší íránská nabídka byla důsledkem silného amerického tlaku, by ale znamenala hluboké nepochopení situace. Írán totiž tehdy jen jemně přeformuloval své návrhy a podmínky, které nabízel Americe výměnou za jednání už dřív. Vykládat si nabídku z roku 2003 jako důkaz, že „nátlak funguje“ a že tudíž ještě větší nátlak přiměje Írán k ještě větším ústupkům, by ale mohlo vyústit v katastrofální politickou chybu.
Přechod americké politiky k manichejské vizi prozápadní umírněnosti stojící proti islamistickému extremismu tak zavedl polarizaci v regionu daleko za hranice Ben-Gurionovy taktiky vytváření rovnováhy sil a odstrašování. Svou snahou zlomit islámský odpor v muslimském světě a nahradit ho sekulární a liberální vizí budoucnosti tak USA a jejich evropští spojenci naopak samy proti sobě vyprovokovaly masovou mobilizaci, radikalizaci a nepřátelství vůči Západu.
Alastair Crooke, Le Monde Diplomatique