Václav Havel se narodil 5. října 1936 v rodině milionářských zazobanců. Barrandovské filmové ateliéry, restaurační podniky Lucerna, myslivna Havlov na Českomoravské vysočině, k níž patřilo 1.400 hektarů lesa, které si pan Havel každý rok pronajímal, domy na pražském nábřeží - to všechno bylo majetkem rodu pana Havla. A pro začátek to stačilo. Vykořisťováním zaměstnanců by se jistě majetek dále rozrostl. Jenže... Jenže přišel rok 1945 a po něm rok 1948. A tato léta pořádně zamíchala karty osudu Havlovic rodu.
      A Václav Havel po průměrně započatém studiu na jedenáctileté střední škole odešel pracovat do Ústavu paliv a vody v Praze. Zde dokončil večerní studium na střední škole a po maturitě se přihlásil a byl přijat na ekonomicko-inženýrskou fakultu ČVUT. Tak velkoryse se tedy náš socialistický stát zachoval k milionářskému synkovi, který u nás údajně postrádá dostatek demokracie. Nicméně Václav Havel však zjistil, že jeho rozhodnutí bylo mylné, a ještě před ukončením čtvrtého semestru z fakulty odešel.
      Po návratu z vojenské základní služby pracoval Havel v Praze v divadle ABC jako jevištní technik; později vykonává tutéž práci v pražském Divadle Na zábradlí. V roce 1961 začal dálkově studovat na Akademii múzických umění obor dramaturgie, což zřejmě dalo důvod k tomu, aby postoupil i v divadle: z jevištního technika se stal lektor a pomocný dramaturg.
      Václav Havel udržoval po celou tu dobu řadu „zajímavých styků" s lidmi v kapitalistických státech. V Mnichově žil - až do smrti v roce 1968 - jeho strýc Miloš a ve Spojených státech (později v Argentině) jeho druhý strýc Ivan Vavřečka. Oba dva emigrovali z Československa po roce 1948. Tedy poté, kdy jim byl znárodněn majetek, čímž ztratili politickou moc a vliv. Václav Havel se však nestýkal jen se svými příbuznými, ale jejich prostřednictvím také s mnoha jinými lidmi dosud je útočištěm i místem schůzek československé emigrace a dodejme i místem, kde se připravovaly nejrůznější akce proti našemu socialistickému zřízení.
      Začátkem šedesátých let vstupuje milionářský synek Václav Havel na prkna, která znamenají svět. Ale ne jako pouhý herec, ale jako dramaturg, dramatik, básník. V této době s ním seznámil i soudruh Tomáš Řezáč.
      „Bylo to někdy v roce 1962 nebo 1963 - setkal jsem se poprvé s Václavem Havlem ve vinárně Viola, ve které se provozovala hudba, poezie... Václav Havel tam přinesl svou první nevydanou sbírku básní. Dával ji kolovat kolem stolu... Nechci vykládat pozdní moudrosti, ale mně Václav Havel připadal jako člověk nesmírně sebevědomý, nesmírně namyšlený. Patrně byl namyšlený na minulost své rodiny. Václav Havel byl člověk, který zjevně pohrdal všemi, kdo byli kolem něj; měl jeden zvláštní rys: vždycky víc poslouchal, než mluvil. Snažil se zapamatovat a potom, jak jsem na to přišel v poslední době, si také zaznamenával, co lidé kolem něho vyprávěli. U Václava Havla bylo od začátku jedno zajímavé: vždycky se stýkal s umělci nebo pseudoumělci, kteří stáli na druhé straně barikády, kteří žili v té pohodlné poloilegalitě - s lidmi, kteří mu dávali rozumy. V některých verších, pokud si je dnes pamatuji, byl Havel téměř doslovně poplatný válečným a poválečným sbírkám Jiřího Koláře. Toto jméno už dneska zaniklo, tato poezie se nevydává a vydávat nebude... Jiří Kolář se hlásil k takovému tomu americkému civilismu, vyráběl ze života uměle peklo... Na tento způsob přistoupil i Václav Havel. Jeho sbírky, přestože v té době byl nesmírný zájem o mladé talenty, nikdo nevydával. Václav Havel si z toho odvodil pro sebe určité poučení. Jestliže neprorazí normálním způsobem, musí se do literatury vlomit, jak se říká, zadními dveřmi."
      V roce 1963 Václav Havel napsal první samostatnou hru - Zahradní slavnost - a v témže roce ji uvedlo Divadlo Na zábradlí. A tak se o milionářském synkovi začíná - zejména v některých kritikách - psát jako o výrazném dramatickém talentu, jako o výborném analytikovi společenských poměrů; je označován i za mluvčího „určité části" mladé inteligence. Havlova popularita podstatně vzrostla po uvedení Zahradní slavnosti v Německé spolkové republice. Že mu ke slávě dopomohli jeho ideoví spřízněnci, není pochyb - důkazy najdeme jak v domácím, tak zahraničním tisku. Byla Zahradní slavnost i pozdější Havlovy hry skutečně tak výjimečné umělecké dílo? Dříve než se pokusíme o stručný rozbor dramatické tvorby Václava Havla, podívejme se, jak či lépe proč pronikla tak rychle jako hra na západní scény.
      Pan Havel v roce 1964 v rozhovoru s novináři skromně uváděl, že se jeho dílo dostane do zahraničí víceméně náhodou...
      „...někdo o hře slyšel, byla doporučena Rowohltovu nakladatelství v Hamburku, jehož divadelní oddělení vyvíjí maximální úsilí uplatnit své hry, a to ne za každou cenu, ale tak, aby to odpovídalo povaze textu."
      Hovoří doktor Sáva Šabouk:
      „Připomeňme si co nejstručněji poselství této hry: prolínají se v ní dvě roviny: v první se neúměrně nafukují různé nedostatky našeho života, parodicky jsou citovány známé ideje a marxistická dialektika je nenápadně představována jako konglomerát absurdních protimluvů s amorálním podtextem. Druhá pak funguje na bázi statistické převahy. Snaží se bez ustání posilovat dojem, že všechno lidské je v socialismu deformováno, a proto je třeba likvidovat, likvidovat. Ano a myslím, že jen stěží by bylo možné charakterizovat společenský typ výstižněji nežli postavu Huga ze Zahradní slavnosti, onoho Huga, který v závěru hry dává instrukci: ,...ten, kdo za určité situace umí do jisté míry nebýt, může zas o to lépe za jisté situace být. Nevím, jestli vy chcete víc být nebo víc nebýt, ...ale já chci být pořád, a proto musím pořád tak trochu nebýt... A jestli v tomto okamžiku dost nejsem, ujišťuji vás, že brzy budu možná daleko víc... - a pak si o tom všem můžeme ještě jednou popovídat, ale na poněkud jiné platformě.´
      Ano, individua tohoto typu jsou schopná všeho - a proto je dobré podrobněji studovat způsob jejich života, jejich zvyky a nejroztodivnější mimikry, mezi něž rozhodně patří i zmíněná až dojemná péče o svobodu projevu, vědeckých diskuzí, kritiky a podobně. Na stránkách našeho vědeckého a kulturního tisku se diskutuje bez ustání. Já sám jsem vedl a vedu celou řadu polemik - a nikdo mi nezkřivil na hlavě ani vlásek! A co více: ti, s nimiž jsem se v těchto polemikách utkal, měli (a většinou i využili!) právo odpovědi - a jsou živi a zdrávi. Podotýkám však, že ve všech našich polemikách jde o hledání vědecké pravdy, o výrazové bohatství umění a podobně - nikdy o pomlouvačné kampaně."
      Mnozí marxističtí literární teoretici (mezi nimi například profesor Vítězslav Rzounek) už při publikování Zahradní slavnosti odhalovali skrytý podtext hry. A nebyli sami. Stejnou otázku - totiž kdo je Václav Havel, s kým a proti čemu se tak bojovně angažuje - kladli ve svých dopisech redakcím prostí členové komunistické strany i bezpartijní. Záměr pana Havla byl zcela jednoznačný: útočit na samu podstatu socialistického. Proto také texty jeho her zcela odpovídaly záměrům těch, kteří se je usilovali prosadit na západoněmecké scény. A proto byly jeho hry s takovým nadšením přijaty, rozšiřovány a podporovány i v emigrantských kruzích na Západě. Nehledě k tomu, že někteří jeho „přátelé" o nich věděli dříve, než vůbec byly uvedeny u nás.
      Dejme však opět slovo Tomáši Řezáčovi:
      „Václav Havel se skutečně pokoušel proniknout na scény všech evropských západních států. Pokoušel se proniknout i ve Spojených státech. Úspěch byl víceméně pochybný. Byl pochybný v tom, že Václav Havel se o světovost snažil. Rozmělňoval Ionesca, Becketa, Alfreda Jaryho, kopíroval. A jestliže přece jen na západní scény pronikl, pak tedy s úspěchem více než mizivým. Jeho dramata nebyla využívána jako dramatická tvorba, ale jako politikum v tom nejhorším slova smyslu - jako reklama na antikomunismus. Diváka zřejmě zaujmout nemohla. Podobný myšlenkový a duchovní svět viděl už stokrát - lépe a výrazněji, protože nezprostředkovaně. Západní divák se ve své většině od dramatické tvorby Václava Havla odvracel. Zůstala tu pouze jistá politická účelovost. Účelovost naprosto promyšlená a zacílená.
      Václav Havel udržoval přímé a zprostředkované styky s Pavlem Tigridem, známým agentem CIA, a s mnoha dalšími československými emigranty. Většinou se jedná o spolupracovníky západních rozvědek. Na přímý popud československé emigrantky Věry Blackwellové, rozené Jakešové, bývalé zaměstnankyně rozhlasové stanice Svobodná Evropa, vstupuje Václav Havel v roce 1964 do redakce časopisu Tvář. Nejprve jako externí spolupracovník, později se stává členem vedení. Smysl tohoto kroku byl více než zjevný - šlo o přímé působení na širší okruh čtenářů - šlo o vliv na ty sociální skupiny, s jejichž pomocí bylo možno vstoupit do politického boje o moc."
      Měsíčník Tvář byl časopisem Svazu československých spisovatelů a měl sloužit především mladé spisovatelské generaci. Měl..., ovšem záměr redakčního kolektivu, v němž Havel postupně získával rozhodující slovo, se tomuto požadavku stále více vzdaloval. Mnohé snahy redakce prozrazuje například článek Dopis redakce budoucím autorům a rovněž těm, kteří jimi nebudou. Citujeme:
      „Vám, kteří dnes hledáte cesty k literárnímu uplatnění, chceme dát na stránkách měsíčníku náležité místo a pomoci tak krystalizaci další literární generace, která přichází již v jiných podmínkách, než byla léta po dvacátém sjezdu, kdy jsme začínali časopisecky publikovat my... Měřítka, jimiž se v našem časopise posuzují a budou posuzovat práce nových autorů, jsou táž jako měřítka kladená na práce kmenových autorů Tváře. Na druhé straně je tu ovšem charakterem našeho časopisu dáno jisté omezení: budeme zdrženliví při tištění i talentovaných autorů, pokud jsou nám svým názorem na věci umění a společnosti vzdáleni, jmenovitě pokud jejich stanoviska nebudeme považovat za progresivní."
      Hleďme, jací to byli demokraté! Kdo není dost progresivní - rozuměj pravičácky progresivní - nemá v Tváři co pohledávat!
      Pro myšlenkové zaměření časopisu nejsou jistě bez významu filozofické nebo filozoficko-estetické texty, které jsou v něm publikovány. Jsou to například stati Martina Haideggera, Ladislava Klímy, Georga Trakla a dalších. Nemálo místa věnuje časopis myšlenkám Teilharda de Chardina.
      Časopis Tvář byl hlasatelem idejí socialismu naprosto cizích, a není proto divu, že se okolo něho rozproudily bouřlivé diskuze. Představitelé Tváře se hádali tvrzením:
      „Socialismus je pro nás samozřejmá základna, mrzí nás, že o tom pochybujete! Sloužíme mladé generaci!"
      Protože autoři vyskytující se na stránkách Tváře nebyli ani příliš čtení, ani příliš mladí, nezbývalo redakci než obracet pozornost alespoň k literární kritice. Ovšem i tady, přes všechna veliká slova o poctivosti, serióznosti atd., jsme svědky vulgarizací marxistické estetiky, bezostyšného odmírání skutečně socialistické literatury, jejích tvůrců a těch teoretiků, kteří se při hledání pravdy neochvějně drželi principů marxismu-leninismu; jsme svědky pokusů rehabilitovat různé reakční filozofické názory (například Masarykovy), jsme svědky zdrcující kritiky dialektického a historického materialismu. Toto vše se dělo ve jménu (nebo lépe pod pláštíkem) „ozdravování" marxistické teorie.
      Národní umělec František Hrubín tehdy na tuto situaci reagoval slovy:
      „Na gesto má člověk nárok jen tenkrát, je-li za ním znalost či třeba malá, ale solidní splátka na budoucí dílo, především však, je-li za tím gestem alespoň jiskra ,božského rošťáctví´, jako tomu bylo před více než čtyřiceti lety u mladého Nezvala. Pak gesto opravdu bleskne po čtyřiceti padesáti letech."
      U redaktorů časopisu Tvář však šlo jen a jen o to rošťáctví. Působení Tváře mělo pochopitelně i své aspekty politické. Jejich součástí byl mimo jiné požadavek rehabilitovat Kritický měsíčník profesora Václava Černého a melantrišské Listy Chalupeckého a Grossmana. Bylo více než zřejmé, že měsíčník Tvář se stal politickou arénou, z níž zaznívaly protisocialistické hlasy. Oproti předúnorovému období byl v těchto hlasech jediný rozdíl - maskovaly se pomocí pseudosocialistických pravičáckých frází.
      Když se vedení Svazu československých spisovatelů rozhodlo přijmout opatření, která by zaručovala ideové zaměření měsíčníku, vedení Tváře a jeho stoupenci se rozhodli uplatňovat své požadavky veřejně. Osobní agitací se snaží rozšířit okruh těch, kdož jsou ochotni je podporovat. V této „bohulibé" činnosti nechyběla ani demagogie, ani úskoky. Tvář - respektive její vedení - bezostyšně obviňuje ze schematismu každého, kdo se neochvějně drží zásad marxismu-leninismu. Redakce se nakonec (po neúspěšných taženích) rozhodla sama časopis zastavit. Neustala však v rozsáhlých akcích: v psaní petic a článků, ve sbírání podpisů, jimiž si chtěla vynutit změnu stanov Svazu spisovatelů a svolání mimořádné konference.
      Není nesnadné uhodnout, čeho chtěla redakční rada Tváře dosáhnout. Znovuvydávání časopisu a legalizaci ideových skupin, které nesouhlasily s marxismem. Jednalo se konkrétně o tzv. Aktiv mladých autorů, jehož ideové cíle spisovatelů - tak měla být posílena pozice údajně „nezávislých" autorů a omezen vliv těch, kteří usilovali o těsnější sepětí literatury se životem lidu, s jeho problémy i radostmi, které ho na cestě budování socialismu potkávaly.
      A není bez zajímavosti, že o Aktiv mladých autorů projevovali zájem i starší spisovatelé, známí svým protisocialistickým postojem, jako například profesor Václav Černý, Jiří Kolář, Josef Hiršal, Urbánek, Chalupecký a další.
      Otázky okolo časopisu Tvář se však měly dostat i na mezinárodní fórum. Celou akci připravoval Pavel Tigrid. V roce 1966 pozval Václava Havla (přestože nebyl členem) na zasedání PEN klubu - což je mezinárodní organizace spisovatelů - do New Yorku. Tam mělo dojít k provokačnímu vystoupení československých spisovatelů - emigrantů vůči takzvané nesvobodě umělců v Československu a jako důkaz měl posloužit časopis Tvář a jeho redaktoři. Václav Havel si měl na toto zasedání připravit svůj projev na základě rezoluce spisovatelů - emigrantů, kterou od Tigrida přivezl profesor Václav Černý. O přípravě provokace na zasedání PEN klubu se Havel dozvěděl ještě od jiných lidí. Například od amerického kulturního atašé v Československu Roberta Warnera.
      Z toho, co jsme doposud řekli, je patrné, že za Havlem a jeho skupinou stáli - a také ji vydatně podporovaly - „vlivné osobnosti" zahraniční i domácí reakce. Šlo o podporu morální i materiální, včetně konkrétních rad - kdy, jak a s jakými požadavky vystupovat, případně ve kterých sociálních skupinách hledat další přívržence a spojence. A Havel si opravdu poradit dal. Zejména od profesora Černého. Konzultoval s ním většinu připravovaných akcí: před vystoupením na IV. sjezdu československých spisovatelů; konzultoval s ním, jak postupovat při zakládání Aktivu mladých autorů či Klubu tzv. nezávislých spisovatelů.
      Havel prohlásil:
      „Nepopírám, že postup, který doporučuji, může být často spojen se značným rizikem a že může leccos zhoršit místo zlepšit. Ale kde se nic neriskuje, tam se taky ničeho nedosáhne. Jde prostě o to, nezvyknout si na cokoli, nesmířit se s čímkoli, ale vždy znovu - účinně a přitom chytře - prosazovat svá práva, své nároky, svá pojetí."
      Toto vyznání učinil milionářský synek Václav Havel veřejně sice až v roce 1969, ale o realizaci tohoto programu - likvidovat vše, co souviselo se socialismem, se socialistickou kulturou - se pokoušel už několik let předtím. On a jeho „přátelé" odmítali všechny hodnoty vzniklé za socialismu a díky socialismu, vytvářeli vlastní hierarchii hodnot a určovali vlastní morální kritéria, podle nichž se měli čeští spisovatelé řídit v životě i ve své tvorbě. Rozhodovali o tom, která díla jsou progresivní a která nikoli, a spisovatelům, kteří odpovídali jejich záměrům, poskytovali značný prostor na stránkách časopisů a propagovali je všemi dostupnými způsoby: systémem recenzí, anket, citací a rozhovorů. Vždyť šlo o to, dostat je do povědomí čtenářů. Tak tedy vypadalo jejich pojetí demokracie a svobody v praxi.
      Uvědomovali si, že to, co požadují, je absurdní? Že s tím nemohou souhlasit reálně uvažující spisovatelé a čtenáři? Ovšem na mínění čtenářů tito pánové přece vůbec nebrali zřetel. Každou jejich výhradu či nesouhlas s uměleckými výtvory a názory, které jim předložili, považovali za útok na uměleckou svobodu, za útok na svaté právo, které je dáno jenom umělci: neboť on může nahlížet na svět, na společenský vývoj z takového zorného úhlu, který uzná za vhodný.
      Podobné názory interpretoval Václav Havel také na IV. sjezdu československých spisovatelů. To, že byl ve svém projevu taktičtější než třeba takový Ludvík Vaculík, ovšem neznamená, že cíl, jehož chtěl dosáhnout byl demokratičtější či humánnější. Měl pouze na paměti to, co mu jeho rádce - profesor Černý - připomínal: nejde o to, jednou vyhrát a podruhé úplně prohrát! Budeme spokojeni, když vyhrajeme jen trochu. Trochu vyhrát - tentokráte znamenalo proniknout do vedení Svazu. Z tohoto postavení by přece bylo možné ovlivňovat kulturní politiku a až by k tomu nastala vhodná doba, vést třeba i otevřený útok proti vedení strany a státu.
      Požadavky vůči vedení Svazu spisovatel Václav Havel shrnul v závěru svého sjezdového vystoupení do sedmi bodů. Ve svých „konkrétních návrzích", jak je nazval, požadoval kromě jiného, aby svaz umožnit práci „různých" - tedy i protisocialistických - uměleckých skupin, dožadoval se, aby sjezd uložil ústřednímu výboru co nejdříve prozkoumat, kteří čeští a slovenští spisovatelé v důsledku dřívějších opatření stojí mimo svaz a navrhl jim členství spojené se satisfakcí! Nechť se to zdá být jakkoli pošetilé, Havel tím chtěl říci, že by se naše socialistická společnost měla omluvit a snad dokonce požádat za odpuštění ty, kteří usilovali o její likvidaci!!!
      Podívejme se přitom, jaké lidi měl Havel na mysli: profesora Václava Černého, Jana Patočku, Bedřicha Fučíka, Jindřicha Chalupeckého, Josefa Palivce a mnohé další. Čím by mohli tito lidi obohatit socialistickou literaturu? Ničím! Jednak na to neměli, jednak ani nechtěli. Vždyť jim šlo jen o to, navázat na svůj reakční předúnorový program.
      Jak se však se ztrátou pozic a vlivů vyrovnal pan Havel?
      Nepřestal útočit proti socialistickému systému, proti socialistické kultuře. Psal a píše dopisy, různá prohlášení, ale i různé divadelní hříčky a agitky, které jeho „přátelé" na Západě s patřičnými komentáři tisknou. Tisknou je ochotně - vždyť si je u Havla objednávají: každý politický útok proti socialistickému Československu a jeho spojencům, i když je nepravdivý a zkreslený, se výborně hodí do antikomunistické propagandy.
      Havlovy divadelní hříčky, které jsou víceméně autobiografiemi, se sice hrají, zejména na západoněmeckých scénách, vysílají v rozhlase a v televizi - nikdo se však nepokouší hodnotit jejich uměleckou kvalitu.
      Proč? Na tuto otázku odpovídá rovněž Tomáš Řezáč: „Ve Švýcarsku vychází deník Neue Zürcher Zeitung - v roce 1971 byl anketou buržoazních novinářů vyhodnocen - nahlíženo buržoazními měřítky - jako nejlepší, nejobjektivnější na Západě. Vím, že tento deník odmítl recenzovat Havlovy hry. Jestliže se k svému ideovému souputníkovi, který vyznává totéž heslo jako oni - ,lieber Tot, als Rot´, to znamená ,raději mrtví než rudí´ - obrátili zády, už to patrně hodně říká o dramatických kvalitách tvorby Václava Havla.
      Proč se tedy Havlovy hry vůbec hrají?
      Šlo pouze o to, aby se dokázala existence tzv. druhé kultury v Československu, tak říkajíc nelegální, proti které stavějí kulturu, jak oni říkají špatnou, prolhanou, oficiální.
      Václav Havel se například chlubil, že jeho hry hráli na Broadwayi. Na Broadwayi najdete všechno. Od podřadných šantánů až po skutečně výborné profesionální scény. Pokud je mi známo, Havel se s pomocí všech svých přátel a přítelíčků dostal asi tak do střední polohy a ještě to stálo mnoho dotací.
      Kdopak byl tak štědrý, že mu nezáleželo na tom, kolik investuje a zda své prostředky dostane zpět?
      Já celkem nerad cituji, ale spolupracovník západoněmecké rozvědky BND doktor Georges Domeyer mi řekl v roce 1971: ,Budeme podporovat československou ilegální kulturu. Budeme ji podporovat prostřednictvím druhých a třetích osob nebo druhých a třetích institucí tak, aby na nás nebylo vidět.´ A z těchto fondů - je-li už to fond americké nebo západoněmecké rozvědky nebo jiné výzvědné služby - byl podporován Václav Havel."
      A my k tomu jen dodejme, že nejen byl, ale stále ještě je.

Vysílání Čs. rozhlasu, 9. 3. 1977, zkráceno
Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům, Svoboda, Praha 1977, s. 65 - 71