Bývalý, čestný a legendami opředený předseda ČSSD M. Z., který se do politiky nikdy nemíchá, utrousil v minulém týdnu dvě pozoruhodné poznámky: jednak že strana Paroubkova udělala pitomost, když známým vyslovením nedůvěry vládě uprostřed předsednictví nadřadila vlastní zájem zájmu celé země, a jednak že on, důchodce z Vysočiny, nesouhlasí s odmítavým postojem sociální demokracie k vojenským misím v Afghánistánu, protože s teroristy je třeba bojovat v místech, kde se shlukují, a nelze čekat, až budou v Praze.
Oba komentáře mají svou logiku. V obou případech relativní. V masovém mínění jde nicméně o názory nerozporované a to je podivné. Každému politologovi, a že jich v televizi vídáme, je přeci hned v úvodním semestru osvětleno, že termíny státní či národní zájem patří v evropské politice k nejzneužíva­nějším, protože jejich náplň určuje více aktuální režim než tradice, a přitom na ně voličstvo slyší. Každý student problematiky Evropské unie je zase poučován, že předsednická země je tu od toho, aby hájila zájmy evropské a pro všechny členské země stejné, nikoliv svoje a pro svůj stát jedinečné, třebaže se tak často děje. Jak to, že se na tyto rozpory dosud neupozorňuje? Co se stalo s proslulou novinářskou všetečností, která Zemanovi vadívala natolik, že se uchyloval k vulgarismům? Nebo že by pád Topolánkovy vlády poškodil samotnou Unii? Tomu snad nevěří ani David Černý.
S Afghánistánem je to podobné. Samozřejmě, že problémy se mají likvidovat v místě vzniku. Jenomže po zemanovsku se na Středním východě likviduje téměř osm let, a pokud válku nevnímáme jako poměr získaných skalpů a utržených ztrát, tak ne zrovna úspěšně. Což není logičtější a především odpovědnější požadovat smysluplný plán, případně strategickou změnu?
Příliš snadno si tvůrci masového mínění – k veřejnému mínění je třeba debaty – přivykli personalizovat: Paroubkovi lidé, Paroubkova strana, Paroubek. Současný předseda ČSSD je dobrý objekt a zřejmě se víc hodí do antikampaně. Jaký zájem má ale na zjednodušování politik-intelektuál na penzi? Osobní? Těžko povědět.
M. Z. je nepochybně chytrý člověk. Možná má ještě co říct. Nicméně každý, kdo pamatuje jeho přirovnání Jásira Arafata k Adolfu Hitlerovi nebo si v Zemanově poslední knize přečetl o nutnosti všelicos bombardovat, musí potvrdit, že k aktuálním zahraničněpoli­tickým otázkám a dění v současném světě přistupuje spíše instinktivně. Tak trochu jako podsouvaný jezevec: tu zamručet, tu pácnout. Až zase příště něco pronese, nebude od věci mít řečené na paměti.
Jan Peterek, převzato z Literárních no­vin