Jennifer Loewensteinová: Útoky na Gazu nemají s Hamasem nic společného

Jednu věc je třeba si říci na rovinu. Když má to masivní mrzačení a ničení v pásmu Gazy pokračovat dál; když je vůle Izraele totožná s tou americkou; když Evropská unie, Rusko, Spojené národy a všechny možné agentury a organizace rozeseté po celém světě budou dál sedět jako manekýni a dokolečka jen opakovat „výzvy“ k „příměří“ na „obou stranách“; když zbabělé, servilní a netečné arabské režimy budou dál postávat a sledovat, jak jsou jejich bratři masakrováni, zatímco je násilnická supervelmoc pozoruje, jestli náhodou neříkají něco nevhodného; tak si alespoň pojďme ujasnit pravdu o tom, co že se to sakra ve skutečnosti děje.
Státní terorismus rozpoutaný proti pásmu Gazy z nebe i ze země nemá nic společného s Hamasem. Nemá ani nic společného s „Terorem“. Nemá doposud ani nic společného s dlouhodobou „bezpečností“ židovského státu nebo s Hizballáhem nebo se Sýrií nebo s Íránem, protože sám vytvořil podmínky, které vyvrcholily dnešní krizí. Nemá nic společného s jakousi vykouzlenou „válkou“ – cynickým a naduživaným eufemismem, který ve skutečnosti nepopisuje nic jiného než zotročení národa usilujícího o právo na svrchovanost.
Krize nemá nic společného se svobodou, demokracií, spravedlností nebo s mírem. Není to o Mahmúdu Zahhárovi nebo Chálidu Mišálovi nebo Ismaílu Haníjovi. A taky to nemá nic společného s Hasanem Nasralláhem nebo Mahmúdem Ahmadínežádem. To jsou jen náhodní hráči, kteří dostali roli v nynější bouři jen proto, že situace po 61 letech konečně dovolila rozpoutat katastrofu dnešních rozměrů. Islamistický faktor atmosféru krize dobarvuje a bude jí dodávat zabarvení i dál; vytvořil současné vůdce a zmobilizoval široké vrstvy větové populace. Primárními symboly dneška jsou ty islámské – mešity, korán, citáty z proroka Muhammada a džihád. Tyto symboly ale mohou zmizet, slepá ulička ale poběží dál.
Byly časy, kdy byli nahoře Fatah a Lidová fronta pro osvobození Palestiny, jen pár Palestinců bylo ochotných mít něco společného s islamisty a jejich politikou. Ta politika má přitom pramálo společného s primitivními raketami vystřelovanými přes hranici nebo pašováním zboží skrz tunely, stejně jako politika Arafatova Fatahu měla jen málo společného s házením kamenů a sebevražednými útoky. Tato spojení jsou náhodná, jsou výtvorem konkrétní politické reality. Jsou důsledkem zcela něčeho jiného, než se vám snaží namluvit prolhaní politici a jejich analytici.
Odmyslete si klišé a vyprázdněný newspeak, kterými jsou zahlcena servilní média a patetické zástupy jejich dobrovolných pomahačů v západním světě, a to, co vám zbude, je nezakrytá touha po hegemonii; po nadvládě nad slabými a kontrole bohatství světa. A co hůř, zjistíte zároveň, že naše sobeckost, nenávist a nezájem, rasismus a bigotnost, samolibost hedónismus, které se tak usilovně snažíme zastřít svým dokonalým žargonem, rafinovanými akademickými teoriemi a modely, ve skutečnosti jen pomáhají zakrývat naše nejzákladnější a nejhorší touhy. Necitelnost, s níž se jim oddáváme, je v naší kultuře endemická; množí se v ní jako mouchy na mrtvém těle.
Odmyslete si současné symboly a jazyk obětí naší sobeckosti a zničujících vrtochů a uvidíte obyčejný, vášnivý a upřímný nářek utiskovaných; prosí vás, abyste ukončili chladnou agresi proti jejich dětem a jejich domovům, jejich rodinám a jejich vesnicím; prosí vás, abyste je nechali být s jejich rybou a chlebem, jejich pomeranči, olivami a tymiánem; ptají se nejdřív slušně, ale pak s narůstající nedůvěrou, proč je nechcete nechat žít v klidu na půdě jejich předků, bez útisku, vykořisťování, bez strachu, že budou vyhnáni, bez povolenek k cestování a bez zátarasů na silnicích a křižovatkách, bez tanků, vězení a mučení a smrti. Proč je ksakru život bez toho všeho nemožný?
Odpovědí je, že stát Izrael nemá v úmyslu umožnit vznik životaschopného, svrchovaného palestinského státu v jeho hranicích. Neměl to v úmyslu v roce 1948, kdy si uloupil o 24 procent území víc, než mu bylo přiděleno legálně, byť nespravedlivě, rezolucí OSN číslo 181.Neměl to v úmyslu ani za masakrů v 50. letech. Neměl to v úmyslu ani když v roce 1967 dobyl zbylých 22 procent historické Palestiny, přičemž si vyložil rezoluci rady bezpečnosti OSN číslo 248 tak, aby mu vyhovovala, a to navzdory převažujícímu světovému konsensu, podle něhož se státu Izrael dostane plného mezinárodního uznání v rámci bezpečných a uznávaných hranic, pokud se stáhne z území, která právě ukořistil.
Palestinské národní zájmy nechtěl uznat ani v roce 1974, kdy v OSN – spolu s USA – hlasoval proti návrhu vzniku dvou států. Neměl v úmyslu dosáhnout celkového mírového urovnání, když byl Egypt připraven ho podepsat, a namísto toho s Egyptem uzavřel jen separátní mír, z něho byli vyloučeni Palestinci a ostatní lidé v regionu. O vznik dvou států neusiloval ani v letech 1978 nebo 1982, kdy zaútočil na Libanon a bombardoval, ostřeloval a srovnával se zemí Bejrút, aby mohl bez potíží anektovat Západní břeh. Neměl v úmyslu zaručit Palestinclm stát ani když v roce 1987 vypukla na okupovaných územích první intifáda, nebo když pomáhal nově vzniklému Hamasu podkopat sílu sekulárně nacionalistických organizací.
Izrael neměl v úmyslu zaručit Palestincům stát ani na konferenci v Madridu nebo v Oslu, kde byla Organizace pro osvobození Palestiny nahrazena vystrašenou a quislingovskou Palestinskou samosprávou, do níž se dostalo až příliš mnoho kamarádíčků, kteří si nahrabali majetek a získali postavení na úkor svých zbídačených krajanů. Zatímco Izrael přes satelity a mikrofony hlásal svou touhu po míru, počet ilegálních židovských osad na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě se zdvojnásobil, celá území byla anektována a zbývající palestinské vesnice se ocitly v zajetí hlídaných silnic, křižovatek, nadjezdů a infrastruktury. Izrael anektoval i údolí Jordánu, mezinárodní hranici s Jordánskem, a všechny „místní“, kteří tam žili, vyhnal. Je to osekávání končetin Palestiny, jejíž hlava bude brzy sťata ve jménu spravedlnosti, míru a bezpečnosti.
Prostřednictvím demolice domů a útoků na občanskou společnost, která se snaží uchránit palestinskou historii před zapomněním; prostřednictvím nepopsatelné destrukce uprchlických táborů a infrastruktury při druhé intifádě, prostřednictvím atentátů a hromadných poprav, prostřednictvím anulování demokratických palestinských voleb dává Izrael znovu a znovu najevo svůj nejsilnější možný jazyk, jazyk vojenské síly, hrozeb, útlaku, pomluv a degradace.
S bezpodmínečnou podporou Spojených států dal Izrael světu opakovaně najevo, a dokazuje to svými dalšími a dalšími akcemi, že nepřipustí palestinský stát vedle svých hranic. Co dalšího ještě potřebujeme slyšet? Co je potřeba k tomu, aby skončilo zločinné mlčení „mezinárodního společenství“? Co je potřeba k tomu, abychom se oprostili od všech těch lží a indoktrinací a viděli jasně, co se nám den za dnem odehrává před očima?
Destrukce Gazy nemá nic společného s Hamasem. Izrael neuzná žádnou vládu na palestinských územích, kterou by plně neovládal. Jakýkoli vůdce, jedinec nebo hnutí, který by nepřistoupil na izraelské podmínky, nebo který y usiloval o skutečnou svrchovanost a rovnost mezi všemi národy regionu; jakákoli vláda nebo lidové hnutí, které by pro svůj lid požadovalo dodržování humanitárního práva a všeobecné deklarace lidských práv, bude pro židovský stát nepřijatelné.
Ulicemi Gazy nyní teče krev palestinského národního hnutí. Každá její kapka při dopadu na zem zalévá odplatu, hořkost a nenávist nejen v Palestině, ale i po celém Blízkém východě a ve značné části světa. My máme možnost si zvolit, jestli to tak má pokračovat dál. A nyní nastal čas tuto volbu uskutečnit.

Jennifer Leowensteinová
Autorka je náměstkyně ředitele Middle East Studies Program při Univerzitě ve Wisconsinu