Ústí nad Labem je zajímavé město. Cikánské ghetto v Předlicích je ukázkou absolutní chudoby, která se každým dnem prohlubuje. Radní ale problém nevidí, spíše se starají o chodníčky a silnice v luxusní čtvrti, nebo chcete-li ghettu Nové Skorotice.

Celou cestu lije, ale při příjezdu do Ústí déšť ustane. Asi aby se nám město ukázalo v celé své kráse. Parkujeme u centra Člověka v tísni, který má na celé krajské město sedm terénních pracovníků. Ještě donedávna jich bylo sedmnáct, ale na pomoc lidem v nouzi u nás nejsou peníze, takže se stavy musely citelně snížit. V kanceláři je pes, návštěva z Prahy od Džamily Stehlíkové a Mirek Brož, který nás má protáhnout ústeckými ghetty. S výpravou od Džamily, která má za úkol natočit pětiminutový klip o životě v Ústí, se během dne ještě několikrát setkáme. My každopádně začínáme výletem do nejznámější ulice ve městě, kterou proslavily i zahraniční štáby. Jmenuje se Matiční.

Vybydleno, vystěhováno

Ta historie je stará deset let. Bílým obyvatelům Matiční začali vadit ti tmavší z bytovek. A tak ústecká radnice vymyslela zeď. Ideální bod střetu pro česká a nakonec i zahraniční média. Když už bylo do kauzy zataženo tolik lidí, bylo trapné, alespoň nějakou zeď nepostavit. A tak se postavila. Pak všichni začali mluvit o rasismu, přijelo několik politiků a zeď se během čtrnácti dnů zase rozebrala. Řešení se našlo jinde.

Bílí obyvatelé byli městem vyplaceni a přestěhovali se do domků v lepších lokalitách a ti tmavší, kteří městu dlužili buď na nájmu nebo i na pokutě za MHD (což byli prakticky všichni), byli vystěhováni. Mimo jiné do předlického ghetta. Ale tam se ještě dostaneme.

V Matiční ulici, kde býval plot, je nyní hodně pusto. Velký ústecký problém spočíval ve třech bytovkách obývaných Romy a asi v pěti patrových řadových domcích na druhé straně ulice. Dva romské činžáky už jsou prázdné. Město obyvatele vystěhovalo, okna a dveře nechalo zazdít a domy čeká demolice. Místo nich tu zřejmě vyroste nové obchodní centrum. Se třetí bytovkou je trochu problém. Město nemá pro její obyvatele náhradní bydlení, takže jich tu ještě pár přežívá.

Jeden z domků naproti bytovkám, kde dříve bydleli slušní ústečtí občané, má sloužit jako policejní služebna. Žádný policista na ní ale nikdy ve skutečnosti nebyl. Domek o dva vchody vedle koupil Člověk v tísni. Pro děti z Matiční tu jeho zaměstnanci a dobrovolníci vybudovali nízkoprahové centrum. „Původně jsem novinářům říkal, že nám město dalo domek zadarmo, ale mýlil jsem se. Prodali ho za komerční cenu, která tu naštěstí není vysoká,“ směje se Mirek. Město totiž raději financuje budování zdí a napodobenin policejních služeben. Také rádo financuje chodníčky a silničky pro papaláše, ale k tomu později.

Klíče od centra má Lacko, jeden z nájemníků z druhé (z neslušné) strany Matiční.

Prohlížíme prostory, kde se děti (Matiční) ulice mohou bavit, mohou rozvíjet své zájmy, pokud nějaké mají, mohou se naučit základy na počítači a za odměnu mohou i na internet (porno jest ovšem zapovězeno). Mezitím se bavíme, co město připravilo vystěhovaným z Matiční za nový problém.

Domy předlického ghetta nakoupili Romové z Moravy. A ti v tom umějí chodit. Vědí, že pro ně není lepší byznys, než obchodování s chudými. Město se jakoby zbavilo problému, odhodilo chudé na okraj města, kam noha slušného ústeckého občana nezabloudí, a má čistý štít. Jenže v předlickém ghettu se problém chudých prohlubuje.

Mafie moravských Romů funguje jako novodobý lichvářský a zároveň vymahačský podnik. „Devadesát procent našich klientů je navíc zadlužených, naletěli hlavně na takzvané rychlé půjčky," říká Mirek Brož. „Nejlepší klienti pro tyhle finanční instituce jsou přitom právě osmnáctiletí Romové nejlépe ještě závislí na heroinu. Klient jednou nezaplatí a už mu přijde exekuce na sociální dávky. Ty pak jdou za poskytovatelem půjčky, který má jistotu, že peníze dostane. A my máme jistotu, že neplatíme daně potřebným, ale těmto finančním institucím."

Jako pumpy peněz využívají romská ghetta i Romové z Moravy. Domy koupili od radnice i s nájemníky za pár korun a vydělávají na nájmech, za které by se nestyděli ani v Praze na Vinohradech. Nezaplatíš? Máš problém.

Na dně dluhové pasti

Vyrážíme do nového bydliště problémových Romů z Matiční, tedy do předlického ghetta. Nejprve procházíme předlickým předghétím nazvaným romanticky ulice Na nivách. Jde o tři sta metrů bytovek z padesátých let, do kterých byli Romové nahnáni během osmdesátých let. Takhle nějak to muselo vypadat v nedalekých Drážďanech po bombardování. „Byli sem sestěhováni, jak my říkáme, přímo z jeskyní. Nechápali, že nemají bydlet v jednom bytě celá rodina. Tak vybydleli vždycky jeden byt a šli o patro výš. V podlaze pak udělali díru a spodní byt používali jako odpadní jámu,“ vysvětluje romskou taktiku bydlení Mirek. Zkoušíme vejít do domu, ale je to trochu o ústa. Schody nad námi jsou rozmlácené, okna, dveře žádná, všude bordel z roztrhaných matrací, smrad lidský i zvířecí. V jedné z těchto ruin narážíme na kluky z Matiční.

„Dobrý den.“

„Ahoj, a copak tu děláte?“ odpovídá Mirek, který kluky dobře zná.

„Nic, jen někoho hledáme…"

Víc nevyzvídáme a jdeme směrem k takzvanému prasečáku. Ubytovna v bývalém skladu, kterou, samozřejmě nezkolaudovanou, zabrali Moraváci. Za místnost pětkrát tři metry samozřejmě bez sociálního zařízení, chtějí asi 4,5 tisíce korun, za dva pokoje až deset tisíc. Nemáš? Nevadí, za dva dny dáš dvojnásobek. Takhle tu podniká jeden z moravských Romů Vladislav Joni. Jakmile se o prasečáku dověděl primátor města Jan Kubata, slíbil okamžitou nápravu. To bylo vloni v říjnu, dodnes se nestalo nic a Morváci v objektu, který není určen k bydlení, podnikají vesele dál.

„Nájemníci" nemají kam utéct, nikdo je ve městě neubytuje. Takže je potřeba krást. Rozebírá se třeba železo ve vybydlených barácích Na nivách. Legální práce pro Romy z ghett neexistuje a i kdyby se našla, není výhodná. Když půjde zadlužený cikán do práce, plat mu vezme exekutor. A pak nebude mít na nájem. A když na nájem opravdu není, jsou Moraváci zlí. Umějí si peníze vynutit přes manželku nebo děti toho, kdo si myslel, že se peníze nedají sehnat. Jistěže dají…

Život předlický je nelidský

K prasečáku přijíždí Škoda Superb s Romy, kteří rozhodně nevypadají, že by tady museli přežívat. „To budou asi Moraváci, nebo jejich příbuzní. Raději vyrazíme, nevidí tu novináře rádi," říká Mirek.

Předlické ghetto už je jen pár set metrů od prasečáku. Romové si to prostě umějí zařídit. Jde o poválečné sídliště asi tří ulic a stovkou tří až čtyřpatrových domů. Na Školním náměstí je funkční komunitní škola, před školou parčík, kde narkoman marně hledá použitelnou žílu, mezi domy mají Vietnamci obchod. Prostě idylka. Vietnamský obchod byl dříve samoobsluhou, než Vietnamští obchodníci zjistili, že se Romové z ghetta sami obsluhovat nemohou. Tedy mohou, ale pak většinou nezaplatí. Vietnamec ale nikdy nezahálí, a tak vymyslel systém vitrín tak, že se zákazníci ke zboží nedostanou. Jde asi o jediný obchod v republice, kde musí zákazník nejdřív zaplatit a pak teprve dostane požadované zboží zpoza pultu.

Na ulicích to žije tak středně. Romské děti se prohánějí na něčem, co mohlo být před dvaceti lety kolo, dva místní starší mrzáci dokreslují zdejší atmosféru na invalidních vozících, partičky na pokec a stěhování s různými zavazadly sem a tam. Zkrátka paráda.

Ghetto má asi dva až tři tisíce obyvatel, nikdo přesně neví. Každopádně se asi i tito obyvatelé vyplatí. Uprostřed vybydlených činžáků mají totiž Moraváci a majitelé zdejších vybydlených ruin čerstvě dostavěnou obrovskou vilu, za kterou by se nemusel stydět žádný gadžo v Nových Skoroticích. Teraska pěkně s výhledem na předlické podnájemníky. Jinak jako v každém horším ghettu: veselá hudba, smrad, bloumání v ulicích, chlapi před námi zalézají do domů. Skoro každý tu už aspoň jednou seděl. Fotit se tu nikdo dobrovolně nenechá. Když vidí Moraváci negativní článek o jejich podnikání, které jim město svěřilo, následuje pro vyfocené automaticky trest. „Doufám, že ste nás nefotili," odvážil se asi dvanáctiletý kluk na konci Marxovy ulice (některé ulice si své názvy prostě ponechaly).

„To víte, že ne."

„To máte štěstí, jinak bych vám uříz krk!"¨

Nikdo nás nakonec neřeže ani nesleduje, ale naše exkurze tady končí. Ptáme se Mirka, jakou mají lidé šanci se z ghetta dostat do, jak my říkáme, normálního života. „Víte, já znám spíš opačné případy, které dokazují, že i docentura je člověku v ghettu na nic. Když je člověk zkrátka tmavší, má smůlu. Znal jsem rodinu, která bydlela v docela hezkých udržovaných bytovkách na střekovském nábřeží. Pak přišla velká voda a nájemníci bytovek se museli stěhovat. Všichni bílí dostali od města normální náhradní bydlení. Rom se sice mezi bílými choval slušně, ale nebylo mu to nic platné. Šel i s manželkou a dvěma syny, kteří byli už na střední škole do ghetta. Během pár měsíců přestal muž vydělávat, kluci byli na drogách. Rodina zkrátka převzala vzorech chování v ghettu se vším všudy," říká Mirek. V takovém ghettu roste samozřejmě nejen počet narkomanů a výroben pervitinu, zvyšuje se kriminalita, prostituce, nedodržují se základní hygienické návyky, Předlice jsou třeba hodně slavné díky švábům, lékařská péče pro tyto lidi téměř neexistuje a úmrtnost je čím dál vyšší ve stále produktivnějším vě­ku.

Takových ghett, jako jsou Předlice, je přitom v naší zemi na tři sta. Žije v nich asi 80 tisíc lidí a jejich situace se pořád a stále rychleji zhoršuje. „V situaci, kdy jsou ve vládě lidé, kteří mají pocit, že pro společnost není lepší řešení než vzít její méně přizpůsobivou část a nastrkat ji do blyštivé krychle v polích za městem, se situace určitě nezlepší," dodává Mirek.

Právě terénní pracovníci Člověka v tísni mají v Ústí a dalších lokalitách za úkol hledat rodiny, které mají odhodlání se z ghett dostat. Terénní sociální pracovníci musejí těmto lidem pořád dokola vysvětlovat, že nejdůležitější je vzdělání pro děti a aktivní hledání práce. To je v ghettech, kde platí trochu jiná pravidla, hodně titěrná a namáhavá práce, která má jen málokdy pozitivní výsledky.

Investujme do Skorotic!

Ale abychom jen nebrečeli a přitom úplně nevyšli z Ústí. Mají tady totiž ještě jednu čtvrť. Funglnovou. Jedeme nad město směrem na Teplice a především k výhledu na Krušné hory a zastavujeme v satelitním městečku pro tisíc ústeckých horních příznačně nazvaném Nové Skorotice.

O Skoroticích bylo už napsáno i natočeno dost. Pan ústecký radní Petr Ryšavý, pochopitelně z ODS, nakoupil nejen stavební parcely, ale jistě se záměrem pěstovat brambor i ornou půdu nad již dnes stojící starou ústeckou čtvrtí Skorotice. A ejhle. O pár měsíců později schválila radnice vedená ODS převedení těchto pozemků z orné půdy na stavební pozemky. Jenže tahle malá domů pánům z radnice nestačila. Město už z rozpočtu investovalo miliony do infrastruktury, do chodníčků s obrubníčky a páni novozbohatlíci chtěli by i novou silnici ze Skorotic. Ta stávající by mohla rychle odepsat tlumiče nových drahých aut. Skutečně důležitá investice. Trapas se značkami zákazu vjezdu, které si zbohatlíci nechali před vjezdy do svého legosídliště osadit, už byl v médiích také zevrubně popsán. Obyvatelé Nových Skorotic, kteří nechtějí být rušeni těmi „zdola“, ale zapomněli, že denně porušují předpisy sami. Jejich osobní limuzíny prostě nevypadají jako vozy se zásobováním, které jediné značka pouští do satelitu, ani při maximální fantazii.  Ústecký kraj tu ještě zaplatí dva kruhové objezdy, aby se sem novému nájemníkovi bývalému primátorovi města a nynějšímu ministru za ODS Gandalovičovi dobře vjíždělo a bude to bájo.

Málokdo si všimne té paralely, že se pan radní z ODS chová stejně jako Moraváci dole v Předlicích. Je fakt, že Petr Ryšavý na svých zemědělských pozemcích obírá a bohatne alespoň na bohatých, Moraváci to umějí za přispění města Ústí nad Labem i na chudých.

Je jasné, že tady v závěru už z nás mluví jen závist. Samozřejmě, že je třeba více investovat do úspěšných, kteří před sebou mají dlouhý a úspěšný život a kteří jistě budou (možná) i řádně platit daně (i když si z nich pak vezmou na chodníky, silnice, značky a kruhové objezdy). Hlavní je žít nahoře, s výhledem do přírody. Aby člověk zapomněl, že dole jsou nějaké problémy. Doufejme jen, že se radním, kteří uvrhli chudé do ještě větší chudoby, bude v Nových Skoroticích alespoň dobře a klidně hajat.

Jaromír Hasoň